Je to už nějaká doba, co jsem hru dohrála, týden a něco, ale pořád ve mně rezonuje. Nechápu, proč se mi do ní tak nechtělo.
Hrála jsem už více her s DnD systémem, nebo rádoby DnD. Například Pillars of Eternity, ale popravdě mě nic neoslovilo tolik jako Kingmaker.
Po dohrání jsem si vytvořila další postavu a chvíli byla rozhodnuta se jí věnovat. Myslím, že by se tak i stalo, kdybych měla na hraní víc času. Místo toho je přesunuta do šuplíku dohraná, ale určitě se k ní někdy vrátím, to už teď vím.
Je v ní opravdu skvělá možnost roleplaye. V porovnání s Divinity, kde stejně jako pako musíte udělat všechny questy, jinak nemáte šanci moc postoupit dál, se tu můžete chovat takřka jakkoliv.
Od paranoidního cvoka, kde všude můžete reagovat stylem, že všechny zabijete nebo popravíte, až po klasického kladného hrdinu. Mě tedy moc nejde se chovat zle ani ve hrách, necítím se dobře, když páchám zlo… 😀 Ale tady mě láká si zlou postavu vyzkoušet. Trošičku… Malinko… no, radši ne. 😀
Příběh je určitě dobře dávkovaný, napínavý, každý váš společník má úžasný vývoj, až na jednu věc… Konečný dungeon. 😀 To je jediná věc, která mě hru tak trochu otrávila. Byl nekonečný, místy zbytečně těžký a popravdě mě to nakrklo. 😀 No, i přes to jsem hru zdárně dovedla do konce. S výsledky jsem byla celkem spokojená, ač pro některé jsem neudělala úplně nejlepší rozhodnutí a neprávem dopadli špatně, ale takový už je život.